STARÉHO PSA NOVÝM KOUSKŮM NENAUČÍŠ?

(květen 2013)

Dlouho jsem nic nepsala, tak si říkám, proč neoprášit web a nesepsat pár postřehů ze života s fenami?


Sama sebe řadím mezi ty „staré psy“ – koneckonců kolem psů se motám již od roku 1984, někdo by řekl „Svazarmovská fosílie“ a měl by pravdu. Jen s tím rozdílem, že já na mládežnická léta nevzpomínám jako na éru ostnáčů a drilu a kopání do psů, jak bývá občas novou generací šmahem interpretováno.


Naopak spíše jako na období, kdy člověk musel být vynalézavý, hledat ke psovi cestu, rady zkušenějších si přebrat a poté teprve vhodně uplatnit v rámci povahy daného psa.


Teď je jiná doba, nové metody, přístupy. Nyní si jako fosílie skutečně připadám, když vidím těch x pomůcek při výcviku. Člověku občas zrak přechází, tu šikovně skrytý ostňák nebo elektronický obojek ve slušivém návleku, tu nějaká struna jak u houslového virtuóza, bičík elektrický, bičík drezurní, podstavce na vyštěkání, občas i ve slabinách psa se něco najde… nic z toho nezatracuji, pokud je pomůcka použitá ve správných rukách, proč ne.


Já se přiznávám, s fenami si cvičíme už jen pro radost, ryze rekreačně. I tak jsem se občas neubránila dříve naučeným stereotypům, jak psa něco naučit. Ala rovnat psa rukou, posunky při učení poloh, pomáhání psovi napovídáním těla, samé zažité nevědomé zlozvyky, automatické. Oči mi otevřela vloni (2012) zimní návštěva kamarádky z Anglie.


Už předtím jsem dlouho sledovala videa a jiné výcvikové trendy, ryze pozitivní, četla jsem weby, knihy, koukala na videa a lámala jsem si hlavu s tím, jak to, že to funguje, nějaký shaping, luring, target… Jsem člověk praktik – takže pokud něco nevidím naživo, abych to zcela pochopila, nepouštím se do toho.


Přelomem byla návštěva kamarádky z Anglie, pochází z Čech a již léta žije „za kanálem“. Markétka Braierovic je osůbka málomluvná, nenápadná jemná blondýnka, přesto s obrovským citem pro psy a hlavně s mnoha zkušenostmi s klikrem, vlastní i oficiální zahraniční certifikáty na tuto činnost.


Ano, tak se ten zázrak nazývá, klikr, clicker. Za jediný večer nám ukázala, CO to vlastně je, OČ se jedná, vysvětlila názorně na mém psím materiálu, jak na to. Další kamarádka Anička též sosala informace ve velkém, ta již s klikrem nějaké zkušenosti měla. Já byla kniha nepopsaná, i mé feny, klasicky trénované – byť „pozitivně“ na pamlsek a hračku.


Najednou se nám otevřely zcela nové obzory, viděla jsem, jak moc jsou feny doslova svázané tou klasickou metodou, jak jsou psychicky „placaté“, nenechám je o ničem přemýšlet, nic je vymýšlet, řešit, jen učím povel, který může občas dost nešikovně natrénován.


Světe div se, Amyně (rtw, 7 let) se tenkrát po týdnu od ukázky a následném trénování sepnul mozek a nyní je zvána „Hujerem klikrovým“ – co ta je schopná vymyslet, vydedukovat, jaké chování nabízí, neuvěřitelné. (na foto Amyna v létě 2012, na ukázku posloužila basa, ostré hrany, Amy musela vyvažovat ocasem jak lemur, aby se bedýnka nepřevracela – a lemuří krotitelka Markétka, které je nabízeno další chování… 🙂 )



Klasika klikrové hry s bednou zvládla Amyna levou zadní. I povely dřív zažité špatně (mou chybou) se s klikrem krásně srovnaly, místo relativně pomalého obíhání při čelem vzad máme mrštné hození zadkem, to samé při polohách na místě, překusování aportu se nekoná, klid před aportem naopak ano, při povelu „Vstaň“ či „Stůj“ se nechová jak trpící jedinec, ale mrcasí vrtulí atd. Vše bez jediného šáhnutí do psa, jen s tím, že si na to fena postupně přijde sama. Ovládá navíc nových pár desítek triků jen pro legraci, bublání do vody máme dobře rozpracováno, stále pro ni vymýšlím nové cviky, je až nechutně rychlá. Markétka po nás chce časem stojku, ale na to jí prdíme. 😀


U teriérek klikr také skvěle funguje, jen jim vše o něco déle trvá, v tom přeprogramování z klasiky na nový styl, nejsou v porovnání s rtw až tak vynalézavé (ta jejich samostatnost) a vytrvalé – u teriérek je rozdíl ve snaze nového přístupu velmi markantní. Takže s nimi trénuji jen krátké sekvence klikání, na max. 10 pamlsků, pak jsou již nesoustředěné. Ale pokroky velké se také dostavují, samozřejmě v rámci našich rekreačních aktivit.
Další fota časem doplním. 🙂


Až jednou v budoucnu budu mít nové erdelátko, tak s klikrem začneme již od prvopočátku, to samé s rtw.


Kdo neviděl, nepochopí. Pochybovačům vzkazuji – najděte si zkušeného klikr trenéra a zkuste to!! Uvidíte, nebolí to. 🙂


P:S. – Již se mě pár lidí ptalo, proč není erdelka Bazooka, dcera Agáty, uchovněná. Důvodů je několik: ač plnochrupá se správným skusem, zdravá co se kloubů týká, není to dle mého fena, která by nutně musela mít v rámci zdejší erdelí populace štěňata. Nebudu chovat štěňata, když se mi na vlastní feně něco nelíbí, byť by vyhověla požadavkům klubu na uchovnění.

Co se mi na Bajítku nelíbilo, že jsem se jí ani nepokoušela uchovnit? – je na spodní hranici výšky (zcela v rámci standardu), ale hlavně rodokmenově je zde přes Agátinu sestru, Eilu, více než dost štěňat. Navíc se naše výcvikové plány rozplynuly, když prodělala těžký otřes mozku po nešťastné srážce s Amy na rohu domu – doteď je na sebe opatrná, ani se jí nedivím.
Tak ať vám to všem hezky štěká a cvičí, bez ohledu na plemennou příslušnost.

Příspěvek byl publikován v rubrice Články o RTW. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.