Možná znáte podobnou situaci i vy – jdete v klidu s erdelem v lese nebo po poli, zahloubáte se a náhle erdelík mizí v dáli, jen kousek před ním zajíc nebo srnka. Infarktová situace pro vás a i pes je náhle v ohrožení života – může ho zastřelit myslivec(i když by neměl) nebo může v lovecké vášni skončit pod autem nebo vlakem. V danou situaci nemůžete ale nic moc udělat, jen čekat a doufat, že se erdelík vrátí zpátky brzo a zdráv.
Abyste se podobným hrozivým situacím vyhnuli, je nutné se erdelovi věnovat odmalinka a nejlépe jej seznamovat s „divokou“ přírodou. Tedy za předpokladu, že chcete erdela brát s sebou na výlety, na dovolené a na vycházky.
Malé štěně od vás venku daleko neodběhne, bývá nesamostatné a drží se kolem vás. Toho je třeba v lese nebo na poli využít. Pokud by začalo vyhledávat stopy zvěře, v tomto věku stačí na pesana zavolat, zaujmout ho pamlskem nebo hračkou, případně se vydat směrem OD slídícího štěněte.Za příchod nebo naše následování erdelátko důkladně pochválíme. A v klidu budeme pokračovat ve vycházce. Po celou dobu vycházky je třeba mít na paměti, že vy musíte být pro štěně ten nejdůležitější tvor, kterého si psí potěr musí neustále hlídat a následovat. Nikdy štěně nenahánějte, radši se mu schovejte. Až znejistí a uvědomí si, že je v lese samo, rychle si vás najde. Opět musí následovat pochvala. Takovou schovávanou můžete se štěnětem opakovat třeba 4-5krát během výletu.
Tímto způsobem si vytvoříte skvělý odrazový můstek pro další ovlivňování psa – štěně si vždy bude kouskem oka udržovat kontakt s vámi, rádo přijde na zavolání, neboť bude následovat odměna a pak zase volný pohyb. Nejhorší je, když majitel štěně, které od něj odběhne, odlapí, přiváže na vodítko a už nepustí. Pak si pejsek rychle uvědomí, že přicházet k pánovi se nevyplácí..
Vycházky s Agátou probíhaly podle uvedeného schématu v naprostém klidu zhruba do její puberty – tedy asi do 8-9 měsíce věku. Na první zavolání vždy přišla za jakékoliv situace, vrátila se okamžitě ze stopy zvěře nebo od zajíce. Pak ale náhle nastaly problémy – přímo před naším domem v louce po ránu „vypíchla“ zajíce a najednou si to za ním metelila do polí, což předtím nikdy neudělala. Zřejmě ho brala jako vetřelce ve svém teritoriu a navíc do té doby psychicky vyspěla a osamostatnila se. Od daného zajíce se vrátila na mé volání asi po 100 m, což mě příliš neuspokojilo. Bylo mi jasné, že kdyby se situace jen ještě jednou zopakovala, už nikdy by nebyly výlety s Agátou beze stresů.
Proto jsem po dlouhém dumání změnila svůj laskavý přístup k Agátě při našich vycházkách do polí a lesů. Od onoho incidentu jsme do polí po dobu asi 1 měsíce nevyšly jinak, než na lehké dlouhé šňůře, zhruba 12 metrové s lehkou, ale pevnou karabinkou. A ejhle – dobře jsem udělala.
Na následujícím výletě se při prvním zajíci ještě nechala v klidu odvolat, ale při druhém ji už ovládly jednou zakusené lovecké pudy a Agátka zákaz nezákaz za ním vyrazila. Byla velmi překvapená, když po mém druhém povelu Ke mně! následovalo mohutné škubnutí do jejího krčku, pak pár kotrmelců a přistála zcela zpitomělá pár metrů ode mě. Přivolala jsem si jí klidným hlasem opět Ke mně!, pochválila a pokračovaly jsme v poklidu dál. Když před námi vyběhl další zajíc, sice to s ní zalomcovalo, ale stačil důrazný povel NE! (který používám jako prevenci ještě před povelem Fuj) a Agule zase klusala dál.
Takto jsem pojala naše vycházky na dobu asi 4 týdnů a výsledek byl skvělý. Agáta po jedné, pro ní do té doby nezvykle drsné zkušenosti pochopila, že panička se musí poslouchat i mezi zajíci. Od té doby jsem s ní škubat nemusela, stačilo preventivní NE! a poslušně mne následovala nebo se vrátila.
Nenechala jsem se však její poslušností ukolébat, pro jistotu měla šňůru neustále na obojku. Nicméně jsem ji pak už nedržela v ruce, ale nechala jsem ji táhnout Agátu za sebou, abych v případě vyražení za zajícem mohla vyběhnout a na šňůru skočit a zašlápnout ji(čehož nebyla potřeba). Váha šňůry na obojku působí po špatné zkušenosti na psa preventivně, uvědomuje si, že ho máte neustále ve své moci.. Je ovšem důležité, aby vám erdel neutekl za zajícem i se šňůrou, pak by se mohl někde zle zamotat a nemuseli byste jej najít.
Postupně jsem délku šňůry zkracovala, takže nakonec měla Agátka asi po 3 měsících důsledného procvičování na krku jen takovou krátkou couračku, na kterou si nemůže šlápnout, ani se do ní zamotat. Vnímá vlastně teď už jen váhu karabinky, ale i to stačí, aby se chovala vzorně. Pro jistotu couračku nosí na vycházky stále, a i když se při pohledu na prchající zajíce vždy napruží, důrazné NE! ji vždy vrátí do reálu a ke své paničce.
Chtěla jsem tímto návodem pomoci majitelům erdelíků, aby si užívali vycházky stejně, jako já s Agátou. Možná jsem udělala nějaké chyby, možná zná někdo lepší a jednodušší způsob, jak erdela naučit nelovit zvěř. Možná tento způsob odnaučování lovení je zdlouhavý, ale mohu potvrdit, že funguje. Jde ale o důslednost, trpělivost a dobrý vztah se psem.
Pejsek, který je každý den vyškubáván na obojku a tvrdě trestán za drobnosti, si z podobného trhnutí obojkem při prchajícím zajíci moc dělat nebude. Zrovna tak pes, který od mládí bez trestu( ve správnou chvíli )honil zvěř, se asi těžko pouhou šňůrou zbaví svého již zažitého zlozvyku. A pokud váš erdel je už dospělý a za zvěří utíká, hlavně ho při návratu netrestejte! Nic tím nevyřešíte a v hlavě psa děláte zmatek – trestáte jej vlastně za to, že přišel zpět. Chybu jste udělali vy v jeho dětství a tak radši přemýšlejte, jak psovi zamezit ve vyběhnutí za zvěří..
Jsem silně proti používání ostnatých obojků, ten k potlačení loveckých pudů erdelů rozhodně také nepoužívejte! Za víc než 20 let, co jsem cvičila různá plemena, jsem ostnáč ani jednou nepoužila. Vždy existují jiné možnosti!
Agáta nosí obyčejný jednořadý řetízek, který je vždy zapnutý jako nestahovací. I to je důležité – pejsek, který je neustále na stahováku, přestane časem vnímat tlak na krk, kdežto jedno pořádné škubnutí na nestahovacím obojku dokáže udělat divy! A pro ty, kdo chtějí s erdelem cvičit – šňůru, kterou případně budete používat pro odnaučení lovení, nikdy nepoužívejte na stopování! Stopovačka je něco spojené s odměnou a ne trestem a erdel je dostatečně inteligentní, aby rozeznal „hodnou“ stopovačku od „zlé“ šňůry. Používat jednu šňůru pro oba účely by chytrého erdela pouze zbytečně mátlo..
