(m. Era Fargo Korak x o. Aran Rokoali Holies)
majitelka: Petra Černá
Zdraví: plnochrupá, skus nůžkový, HD 0/0, ED 0/0.
Výstavy apod: splnila svod mladých, VD3 (MVP Brno)
Bonitace: odstoupila. Viz drobné mé soukromé zamyšlení.
Zkoušky: ZZZ, ZOP, ZPU-1, FPr-1, Fpr-2, Fpr-3, RH-E (stopa), RH-E (sutiny), RH-TA, ZLP 1, ZLP 2, ZZP 1, ZZP 2, ZTV 1, BH.
Nejlepší pracovní fena AT klubu za rok 2008 a 2009, 3. místo pracovní fena AT klubu za rok 2011.
DENÍČEK JEDNOHO ERDELÁTKAAlotria neboli Árty nám pravidelně píše o tom, jak se jí daří v novém domově. Velmi tímto děkuji p. Černé za krásné povídání a fotky. A samozřejmě, držíme palce při výcviku, zejména záchranářském!
23.5.2015 Milá Árty, přeji ti k 9. narozeninám vše nejlepší, mnoho erdelího elánu a zdraví do dalších let. Letos ti už Agátka blemcoš nepošle, o to více ti proto já posílám podrbání a pomazlení.
23.5.2014 Árty přeji já i psí tetičky k jejím 8. narozeninám především pevné zdraví a spoustu energie. Té má, dle slov paničky, Árty na rozdávání, lítá a rozhodně nepřipomíná osmiletou fenku. Jen tak dál. 🙂 Agáta posílá svůj obligátní blemc milované prvorozené dcerce.
23.5.2013 Zase je Árty o rok starší, Agáta i já přejeme vše nej k 7. narozeninám! Zdraví a elán do dalších let, spoustu radostí se smečkou. 🙂
9.9.2012 Cituji zprávu od paní Černé:
„Ahojka Evi a psice, posílám super zprávu. Včera se nám podařilo ve velké konkurenci 17 psů uspět na Českém poháru – Memoriálu Petra Staňka a vybojovat 6. místo. Z šesti hledaných subjektů jsme našly pět a přes zraněnou packu jsme zvládly i poslušnost. Mám obrovskou radost a za měsíc budeme bojovat na Mistrovství republiky v Olomouci.“
Petro a Árty, obrovské gratulace, jsem moc ráda, že Alotria i přes zranění zabojovala. Je mi ctí, že se fena z AgyYagy zúčastní vrcholné záchranářské akce, díky Petro!!! Jste holky šikovné a za měsíc budu držet všechny palce i packy na Mistrovství SZBK České republiky!
23.5.2012 Alotrie má narozeniny, my máme přání jediný! Štěstí, zdraví, štěstí zdraví, hlavně to zdraví… 🙂 Milé Árty přeji vše nej k 6. narozeninám a na alespoň na dálku posílám pohlazení a Agáta mateřský blemcoš.
27.3.2012 Alotria získala v soutěži AT klubu 3. místo v kategorii Pracovní fena za rok 2011! Velké gratulace paní Černé a Alotrii uznalé potřesení packou, i po roční pauze je znovu na bedně. 🙂
11.12.2011 Několik nových foto Alotrie a Bintu. Díky, Petro :), moc to holkám sluší!
26.11.2011 Alotria s Petrou opět uspěly – a to při záchranářské zkoušce podle mezinárodního zkušebního řádu IPO-R. Dnes složily RH-TA na známku Velmi dobře (194 b. speciální práce, 40 b. poslušnost a 47b. dovednost). Velmi Arty a paničce blahopřejeme, jsou to prostě šikulky a tímto mají za sebou jejich 15. zkoušku z výkonu. GRATULUJI!!! A co taková zkouška obnáší? Pro mě, neznalce záchranářských zkušebních řádů znějí ty zkratky tajuplně. Takže jde o zkoušku záchranářského psa v sutinách. Více o složení třech oddílů této zkoušky si můžete přečíst ZDE.
10.11.2011 A další zkouška do sbírky paní Černé a Alotrie – tenktokrát Fpr 3. Gratuluji!! 🙂
11.6.2011 Álotria s paní Černou přidaly do svého seznamu další zkoušky, pokud dobře počítám, tak tímto jich posbíraly 13. 🙂 Obrovské gratulace, milé dámy, co dále dodávat… 5.6.2011 – BH.
11.6.2011 – FPr 2 na 82bodů – bez předmětu.
23.5.2011 Kvůli starostem s naší Dorotkou jsem zcela zapomněla poblahopřát Alotrijce k 5. narozeninám. Tak alespoň dodatečně, milá slečno Árty, důkladně třeseme packou, posíláme velké podrbání a především ať Ti zdravíčko slouží dlouhá léta!
28.9.2010 – Alotria AgaYaga dnes složila FPr 1 na 85bodů – známka Dobře. Cituji ze sms „Hrozné podmínky, déšť, mlha a silný vítr“. Jako obvykle – velké gratulace paní Černé a Alotrii!
17.6.2010 – Alotria AgaYaga se stala opět NEJLEPŠÍ PRACOVNÍ FENOU AT klubu za rok 2009!!!
OBROVSKÉ GRATULACE p. Černé a Alotrií, milé moje dámy, smekám před Vámi. Co dodávat. 🙂
23.5.2010 Alotria dnes slaví 4. narozeniny. Především hodně zdraví přeji, misku plnou mňamek a ať jsou na tebe pánečkové hodní. Agáta posílá důkladný blemcoš. 🙂
25.10.2009 Včera paní Černá s Alotrií uspěly na další zkoušce, tentokrát ZZP 2 (Zkouška záchranných prací 2. stupně). Zkoušku složily na známku „Dobře“! A co taková zkouška obsahuje? Kromě ne právě snadné poslušnosti také denní a noční vyhledání 5 pohřešovaných osob – více detailů ZDE. Z celého srdce šikulkám gratulujeme a jen tak dále, milé dámy, máte náš hluboký obdiv!
A přidávám foto Alotrie s paničkou ze zkoušek.
11.5.2009 Paní Černá mi poslala fotky Alotrie (moc děkuji), ráda se o ně podělím. Árty se svými poháry:
A záchranářský Junior Cup 2008 – 3. místo družstva ve složení Machulková Jarka – Gia Tichý Ruland FCR, Bláha Borek – ELis Golden Prestige GR, Černá Petra – Alotria Agayaga AT.
9.5.2009 A opět od nás letí gratulace, dnes p. Černá s Alotrií složily ZPU 1.
4.4.2009 Árty dnes složila ZZP 1 (Zkouška záchranných prací 1. stupně). Již tradičně nezbývá nežli šikovné paničce a Alotrii pogratulovat! 🙂
28.3.2009 Alotria byla na ČS AT klubu vyhlášena Nejúspěšnější fenou ve výkonu za rok 2008! Paní Černá – je to Vaše zásluha, posíláme obrovské gratulace, fandíme v dalším výcviku a obdivujeme Vaše odhodlání, sportovního ducha a samozřejmě držíme palce i nadále. Jsme rádi, že jste si vybrali zrovna Árty, nelze si přát pro erdelíky lepší páníčky.
13.2.2009 Dnes Árty úspěšně složila na Šumavě zkoušku lavinových prací druhého stupně (ZLP 2). Máme velikou radost a paní Černé s Alotrijkou moc gratulujeme!
Pozdrav ze zasněžené Šumavy
Ahojka mamko, taťko, tetičky a lidská směčko! Posílám umrzlou pusu a unavený pac ze Šumavy. Jsme s mojí paničkou na naší záchrannářské základně a musíme se pochlubit -:))) jak jsme šikovné holky. Složily jsme další záchrannářskou zkoušku a to ZLP 2 (hledání lidiček a jejich batohů „lavinovém poli“. Na zkoušku nás nastupovalo 5, čtyři jsme ji udělali a já byla nejlepší (sice o 4 body co je chlup ale i to se počítá né). Tak máme radost a pomalu pojedeme domů. Už se těším na svou postel! Jo abych nezapoměla, minulý týden jsme byly v Brně na výstavě. Moc mi to šlo, vůběc jsem se nebála a nestyděla a dostala jsem známku velmi dobrá. To je fajn ne? Papa vaše Alotrie
17.1.2009 Ahojka mamko, tetičky a lidská rodinko! Tak jsem se dopracovala s mojí paničkou k další zkoušce. Včera jsme složili zkoušku lavinových prací prvního stupně (ZLP 1). Docela s přehledem jsem našla pod sněhem tři lidičky a i běh za lyžema byla super. Jen ta poslušnost nic moc. Pokud vše dopadne dobře tak za 14 dní jedeme na druhý stupeň. Jsem po pěti dnech cvičení ve sněhu a mrazu utahaná, tak pa pa pa, jdu do pelíšku. P.S. Na tom sněhu je to fakt paráda.
My samozřejmě moc gratulujeme a držíme palce na další akce.
23.11.2008 Ahojka všichni. Tak hlásíme, že i tu o chloupek těžší zkoušku RH-E – vyhledání v sutinách jsem k velké radosti mých lidiček dnes udělala! Dostala jsem kopec vařeného masíčka a jdu po dobré práci odpočívat.
P.S. dnes nám to šlo o hodně lépe na speciálu, ale hůře na poslušnosti. Árty je prostě erdel každým coulem ! Alotria a Petra
22.11.2008 Ahojka mamko a všichni!!! Tak jsem dnes udělala s mojí paničkou další zkoušku a to RH-E stopa. No tedy počasí, že by jeden ani psa nevyhnal, ale my jsme musely. Moc se mi nechtělo a tak to podle toho vypadalo. Zkoušku máme za dobře a zítra jdeme ještě na jednu. Tak nám držte tlapičky. Vaše dnes unavená a zmrzlá Alotrie.
22.5.2008 Zítra oslaví Alotria své druhé narozeniny. Přejeme pevné zdraví, spoustu hraček a aktivit, mnoho krásně strávených společných chvil a další pracovní úspěchy. Vše nejlepší!!! (děkuji kamarádce za vytvoření přáníčka)
12.4.2008 Složena zkouška ZOP. Gratulujeme!!!
5.4.2008 Složena zkouška ZZZ.
Moje první zkouška 🙂
Tak celé to začalo velice nevinně – jako každý jiný výlet. Panička zabalila do batůžku svačinu, krabičku s mlskama, balónek, cvakátko na cvičení, pytlík s ponožkama, co hledám na stopičkách, a co já vím ještě. Neměla jsem čas to všechno sledovat. Musela jsem hlídat u dveří, aby mne nezapomněla doma, a taky jí kňouráním popohánět, někdy se totiž hrozně loudá. No a jeli jsme. Bylo mi trošku divné, že s námi nejede tetička Amálka, ale co se dalo dělat.
Teprve v Žatci na cvičáku mi došlo, že to dnes bude trošku něco jiného. Všichni moji dvounozí přátelé měli na sobě takové červené obleky a bylo z nich (včetně té mojí paničky) cítit, jak jsou nervózní. A to já a mí psí přátelé ne. Vesele jsem se proběhli na louce, oštěkali kočku za plotem a šli s páníčky jako jindy cvičit.
Ale co ta moje panička dnes vyváděla, to bylo něco. Mluvila na mě úplně jiným hlasem – něčeho se moc bála. Začala jsem z toho mít docela psinu a řekla jsem si, že jí dnes něco prímového vyvedu.
A pak to začalo na ostro. Nastoupili jsme všichni do řady, teta Lenka nás představila jedné paní, co jí neznám (ale já se jí nebála, dobře totiž voněla) – říkali jí rozhodčí (teď už vím že je to moc důležitá osoba). Potom panička odešla, a když se vrátila, měla u sebe stopovací postroj a šňůru – hurá, to já moc ráda – stopičky jsou legrace, na konci vždycky někoho najdu, můžu na něj štěkat (čím víc řvu, tím mají všichni větší radost) a ještě dostanu baštu – no řekněte, to by vás bavilo taky, co? A tak, honem na pole.
Jenže se to nějak zvrtlo, chvilku přede mnou tam určitě běžel králík, taky myšky se probudily a vůbec. O stopě jsem věděla, to jo, kdykoliv na mě panička houkla, tak jsem jí čumáčkem ukázala, kudy má jít, ale to okolo bylo naprosto úžasné. Když mě panička napomenula asi tak po čtvrté, tak mi docvaklo, že musím pracovat, jinak bude zle. Lom už jsem označila báječně a pak jsem upalovala s nosem pěkně ve stopě na konec, kde ležel ten zatoulaný človíček. Žďuchla jsem do něj, a když se nehýbal, tak jsem začala ječet na celé kolo, aby si pro něj došli. Zafungovalo to a on se nakonec probudil a měl radost, že jsem ho našla. Panička mě pochválila, ale řekla že jsem hrozná erdelí opice, co si dělá,co chce. No, paní rozhodčí nám stopu uznala a my mohly pokračovat dál.
Ukázala jsem ještě, jak pěkně umím chodit u nohy a celou dobu se dívat na paničku, taky se otáčet doprava, doleva a čelem vzad a taky štěkat – to mám moc ráda. Sedni a lehni mi jde taky dobře, ale vstávat se mi moc nechce. A pak přišel ten nešťastný aportíček. Myslela jsem, že už si jen hrajeme, a tak jsem ho popadla a chtěla s ním upalovat pryč. Neprošlo to, panička na mě houkla a já na vztek jsem jí ten aport prostě nedonesla. Ale ona se moc nezlobila. Stejně je to její vina. Kdyby v poslední době tolik nepracovala a víc si se mnou hrála, už bych to uměla.
Nakonec jsem předvedla, jak mi to jde na překážkách. A to jsem se tedy předvedla v plné parádě. Udělala jsem jen jednu chybičku a to je co říct – no ne?
Za svůj výkon jsme dostaly známku dobře a to je přece na poprvé super!
Vaše Alotrie
P.S. v sobotu jdu na další zkoušku, tak mi držte tlapky!
6.11.2007 Konečně přišly výsledky vyhodnocení RTG od MVDr Ekra. A máme velikou radost, Árty má klouby zdravé, DKK 0/0 a DKL 0/0. Velmi gratulujeme!!!
21.10.2007 – Árty se zúčastnila povinného svodu mladých, který splnila, v čerstvé úpravě srsti (díky, Irino). Dorazili jsme o malinko později, takže jsem Árty v kruhu už nezastihla, nicméně si později protáhla tělo s p. Černou na překážkách a drobátko si pocvičily, jsou to obě šikulky! Gratulujeme Árty ke splnění svodu a těšíme se zase někdy na příjemné popovídání s majitelkou.
15.10.2007 – Včera jsme měli milou návštěvu, po cestě z Hradce se k nám stavila Alotria s páníčky i psími tetičkami. Agáta se na dcerku zpočátku moc přívětivě netvářila, ta ale byla ku matičce uctivá, takže nakonec se vesele honily na dvorku… Velmi ráda jsem potkala i erdelku Amálku, co ta si od Árty nechá líbit, obdivuji její trpělivost. A josefčice Nesska, v 15 letech v úžasné kondici, opravdová psí dáma, přitom hravá a skotačivá. Těším se na další brzké setkání a držíme palce k zásilce od České pošty.
29.9.2007 – Z Árty už je velká slečna, plnochrupá, nůžkový skus, má za sebou první hárání. Se svou rodinou se nadále věnuje záchranářskému výcviku. Se starší erdelkou Amálkou je prý Árty jedna ruka. Děkuji moc p. Černé za fotky.
16.09.2006 – Setkání s Bloodhoundem
Tak to byl tedy dneska den.
Panička nás budila ještě za tmy, do auta naložila spoustu věcí (ani jsme nestíhaly sledovat, co všechno to bylo), pak jsme se vmáčkly do auta i my ještě napůl spící a hlavně nenasnídané holky. Tak jsem tedy celou cestu fňukala, kňourala a brblala, že tak se mi to vůbec nelíbí, a že chci domů a baštit a ještě spoustu jiných věcí, ale nebylo mi nic platné.
Panička nezastavila, dokud jsme nedojely na cvičák. Ještě, že tak. Tam to znám a je mi tam dobře. Když panička z auta všechno vyndala (no chápete to, mamko a tety? Napřed to všechno do auta složí, a pak to zase vyndá? Já tomu tedy nerozumím), tak jsme dostaly všechny báječnou baštu a mohly jsme odpočívat a spinkat v klubovně.
Když jsme se probudila a šla se vyčůrat, málem jsem hrůzou umřela. Před klubovnou stálo cosi neskutečného. Panička říkala, že je to krásný pejsek bloodhound. Ale to nemohla být pravda – to zvíře mělo snad jen obrovskou hlavu, velikánské uši a tlamu, ze které stále něco vytékalo. No prostě horor a né pejsek. A nejhorší na tom bylo, že si to se mnou chtělo hrát. Tak to bylo na mě moc, začala jsem prchat a pro jistotu ještě pištět, a doufala jsem, že mě někdo zachrání. Naštěstí byla nedaleko teta Ilonka (o té jsme Vám ještě nepsala, skoro vůbec nic nevidí, a tak jí pomáhají dvě tetičky zlaťasky – chodí s ní a koukají za ní –tedy to tvrdí teta Amálka, já jsem to ještě neviděla), jak jsem prchala, tak jsem do ní narazila a ona mě vzala do náruče uchlácholila mě.
Hladila mě, dala mi piškotek a odnesla mě od toho hrozného zvířete dál. Když jsem přestala vzlykat a kňourat,a konečně jsem se vyčůrala (už mě hrozně tlačilo bříško), tak mě přemluvila, že půjdeme za paničkou a společně (to budeme v převaze) se na to hrozné zvíře půjdeme znovu podívat. No tedy nic moc. Pes se nezmenšil, ani nepřestal hrozně slintat a stále si chtěl se mnou hrát. Ale já pochopila, že mi nechce ublížit a že je to opravdu „kolegáček“.
Jen ty jeho žgryndy by měl vidět náš páníček, když se rozčiluje, že kapeme vodičku na zem při pití z misky. Nám opravdu z fousků kape vodička, ale ta je čistá a panička ji rychle utře a je klid. Ten slint od bloodhounda by zalepil celou naši podlahu, a chtěla bych vidět, kdo by to utíral. Já tedy ne, asi bych blinkala. No ty moji dvounožci mě stále něčím překvapují.
Tak už jsem to ze sebe všechno dostala, cítím baštu a tak ahojka musím spěchat, aby mi to tety nezbaštily. Vaše Árty
14.09.2006 – Návštěva lidské mateřské školičky
Tak Vám dnes musím napsat, jak jsme byly (no zase samé holky – jak ty dvounohé tak ty čtyřnohé) navštívit lidská mláďata v jejich mateřské školičce.
Odpoledně po poledním spaníčku, vzala panička batůžek, co s ním chodíme na cvičák nebo na stopičky, dala do něj celý balík piškotek (ihned nám psím hlavičkám bylo jasné, že to nebude jen tak), krabičku plnou sýra a láhev s vodou. Jen mi bylo divné,že si na sebe nevzala ty super voňavé kalhoty (myslím, ty co nosí na cvičák a stopy – asi si myslí, že bych ji bez nich nenašla nebo co), ale měla ty co v nich jezdí – já vlastně nevím kam, ale říká že do práce (to je něco dost divného, nebezpečného nebo hrozného, když nás tam nebere s sebou).
Ještě před odchodem jsme se musely nechat všechny učesat. Já mám to česání docela ráda ( příjemně to podrbe a nikde nic potom netahá), teta Amálka taky hezky stojí a drží (jen když jí panička upravuje fousy, tak si brble pod nos, ale jen tak potichu), zato teta Nesska – to je hrozné, co si ty staré dámy nevymýšlejí (bručí, funí a brble – jak to škrábe, tahá, že má zpřeházené dlouhé chloupky jinak, než je zvyklá a podobně) – nechce držet a po učesání ji musí panička hned připnout na vodítko ( jednou to neudělala a Nesska se hned vyválela v písku).
Po trošce strkání ve vrátkách – všechny chceme být samozřejmě první u auta – rychlého nasedání a srovnání v autě jsme vyjely. Na parkovišti na nás čekala Jaruška, její fletky Bára a Gia, a šiperka Chiko, také tam byla Gabča a fletka Chyma a zlaťaska Trassy. No takovou výpravu jsem tedy ještě nezažila, ale velké psí tety byly naprosto v pohodě a očividně se těšily.
Dělala jsem jako že nic, ale byla ve mně malá psí dušička. Ze zahrady se ozývalo množství dětských dospělých hlásků. Ne, že bych se bála, ale lidská mláďata, co se u nás občas objeví, jsou docela dotěrná a nesmí se jich jeden ani pořádně dotknout, natož je pořádně po štěněčím rafnout. Ale nakonec všechno velice super dopadlo.
Děti a dospěláci se srovnali okolo trávníku, velké psí holky ukazovaly, co umí a také jak umí lumpačit. Lidičkové byli nadšení a moc jim tleskali. Nakonec moje panička ukazovala (no na kom jiném než na mě), jak se pracuje se štěňátkem. Ve své podstatě to bylo fajn, dostala jsem spoustu sýra a piškotek, děti mi fandily (to, když jsem utekla s aportíčkem a za žádnou cenu ho nechtěla vrátit), a nakonec nás všechny hladily a dávaly nám dobroty. Rodiče si pochvalovali, jaké jsme parádně vychované a hodné holčičky a slíbili, že příště přijdou za námi na cvičák. Tak uvidíme.
12.9.2006 – Výlet do Jižních Čech
Ahoj všichni moji milí!
Tak už jsem se vzpamatovala z toho velikého výletu s paničkou a tetou Jarkou a tetičkou fletkou Giou.
– už v okamžiku, kdy jsme s tetičkami viděly, že panička stěhuje kennelku z kuchyně ven k vrátkům, bylo nám chytrým psím hlavičkám jasné, že se někam pojede. A když k tomu panička začala balit do batohu deky, mističky, krmení, hračky a já nevím co ještě, bylo to na sto procent.
– cestování v autě se konečně začalo líbit. Už mi ta velká věc nepřipadá tak strašidelná jako ze začátku, a do kennelky umím nastoupit úplně sama – no občas dělám trošku fórky, to abych dostala piškotek nebo jiné ňam.
– jen jedna věc byla tentokrát zvláštní. Tetička Nesska odešla s páníčkem na návštěvu k naší babičce a my jely s tetou Amálkou tentokrát samy. Panička říkala Jarce, že je Nesska trošku nastydlá a že půjde do školky. To mi bylo maloučko líto. U babičky ve školce jsem byla asi třikrát, když moji dospělci nebyli doma a bylo to príma. Babička nás pejsky má moc ráda, téměř všechno nám dovolí a hlavně se u ní nemusí moc poslouchat. Tvrdí totiž, že pejsci mají svůj rozoumek a ten jim napoví, co je dobré a co ne. A taky , a to by jste určitě taky ocenily mamko Agátko a tetičky rotvičky, babička pejskům báječně vyvařuje. Ale o tom až jindy.
Tak teď zprávičky z výletu:
– jely (tentokrát samé holky) jsme opravdu dlouho, ale už vím, že je na delší cestě nejlepší spinkat. Tak jsem tedy spinkala, na zastávkách chodila vzorně čůrat, a když šla panička na oběd, tak jsem směla jít s ní. Představte si, že jsme byly v restauraci. Překrásně to tam vonělo, ale teta Gia mi vysvětlila, že tentokrát pejskové nic nedostanou. Musely jsme ležet pěkně pod stolem (no já tedy moc neležela, stále jsem se snažila někam dostat – třeba za tou úžasnou vůní, ale vodítko mi to nedovolilo) a čekat až se paničky najedí. Tak tomu se říká trápení pejsků, nevím, jak by bylo jim! Abych ale byla spravedlivá – na konci mi panička dala kousek sýra, za to , že jsem byla hodná.
– na výletě jsem poznala jednoho velikanánského pejska (to tedy tvrdili všichni okolo, že je to pejsek novofundlanďáček, ale já jsem přesvědčená, že to byl ten medvěd, co jsem ho viděla v televizi) – obra – celého černého a hrozitánsky chlupatého. Říkali mu Bobeš, a jak byl obrovskej, tak byl hravej. Lehl si na zem, roztáhl packy, položil hlavu a já jsem přes něj skákala. Sem a tam, přes a okolo hlavy, taky jsem ho mohla trošku tahat za ty dlouhatánské chlupy a on jen vrněl (tak jak to jsi to uměla ty, mamko Agátko). Vůbec se na mě nezlobil a dokonce dovolil jedné malinkaté šiperce ( no je malinkatá, ale už je jí 5 let – kdo se v tom má vyznat, jeden je jako obr a je to mladíček, a druhý je trpaslík a je do dospělec) aby si hrála s námi. No prostě paráda. Vůbec po nás nešlapal, jen se přetáčel ze strany na stranu, funěl, vrněl a hrozně slintal. Nakonec si do mne tu slintu utřel a to už se mi nelíbilo. Měla jsem umatlaná celá zádíčka. Panička mi to utřela a všichni jsme dostali morkovou kostičku. ( ty já ze všeho nejraději).
– odpoledne se stalo něco docela hrozného, ale nebojte se, nakonec to dopadlo dobře. Když jsme se šly (panička, Jarka, teta Amálka, Gia a Chino) projít před spaním, začaly se tetičky honit. Tak jsem se k nim přidala a všechny jsme zapomněly na to, že jsme na břehu rybníka. Všechny jsem tedy lítaly sem a tam, a pak jsme se na krajíčku nad rybníkem srazily. To Vám byla šlupka. Gia spadla do rybníka jako první, já hned za ní a Amálka to ustála, do vody jí sklouzl jen zadeček. Ta se měla, byla z vody raz dva venku! Gia si z toho dělala legraci a šla se podívat kousek dál na kachny, a já stále až po prdelku ve vodě. Hrozně jsem se rozčilovala, nemohla jsem se vyškrábat na břeh, moc to klouzalo a panička nikde. Neumíte si vůbec představit, jak jsem se bála, že tam budu muset zůstat, ale panička mě slyšela nadávat a nakonec mě vytáhla. Takovou spoušť jste ještě neviděli. Celá jsem byla od bláta a docela jsem smrděla. Tak jsem musela jít ještě o kus dál do potoka, aby mě s Jarkou umyly. Je pravda, že jsem dostala velký kus sýra a piškoty a panička mě litovala. Vlastně se mi nic moc nestalo, a když to vezmu kolem a kolem, tak to byla docela zábava. Druhý den jsem do toho rybníka vlezla úplně sama. Ha ha ha , to jste měli vidět co ty dvounohé holky dělaly – volaly mne, prosily abych vylezla, nabízely kostičku a tak . No nakonec jsem se dala přesvědčit.
– Jo abych nezapomněla, z výletu jsem si dovezla klíště. Měla jsem ho na zádech a panička mi ho sundala. Jen mi nechtěla dát sežrat – tak je tedy od ní ošklivé. Pavouky si zakousnout můžu a klíště ne. No já si příště poradím.
– a to nejlepší nakonec, protože kennelku jsme měly jen jednu a v ní spala v noci Amálka, já jsem mohla celou noc spinka s paničkou pod spacákem. Jů, to jsem si to užívala. No, ale doma mě do postele nepustila. Panička říkala, že to můžeme jen na výletech. Tak už se těším zase na další.
Budu pomalu končit, holky se začaly venku tahat o hnusáky ,panička vzala foťák tak jdeme na to.
Vaše Árty
Zatím posílám fotečky z mých hrátek s balónem. Z výletu snad také brzy něco pošlu…
4.9.2006 – První trimování apod…
Zdravím všechny a k tomu posílám všem jednu báječně uslintanou erdelí pusinku!
Týden uběhl jako voda a tak posílám další hlášení:
–
V sobotu mne panička postavila na stůl, čekala jsem, že vezme kartáč a budeme mě jako obvykle česat. Ale všechno bylo jinak. Přinesla si takové zvláštní hřebínky (páníček tomu říká mučící nástroje a Amálka trápidla) a začala mně s nimi pomalu probírat srst. No, bylo to velice zvláštní. Nedrbalo to tak příjemně jako kartáč, trošku to tahalo, ale pomáhalo to od svědění. Je pravda, že jsem dostala na hraní morkovou kost z polévky, co měli lidičky k obědu, a tak jsem se spíš soustředila na tu kost.
Víte, ono dostat se k tomu dobrému uvnitř, to chce hodně šikovnosti. Ale stálo to za to. To je vám lahůdka. Už se těším na další „škubání“ – panička slíbila, že bude zase kostička. A kdyby jste viděli tu hromadu chlupů , co mi sebrala. Měla jsem strach, že mi nic nezbylo a tak jsem mazala do boudy , kde spí panička a páníček, je tam veliké zrcadlo, abych se na sebe podívala. A bylo to dobré. Rozježence chlupů nikde, jen krásný kožíšek. Tak to dobře dopadlo.
–
Naučila jsem páníčka rychle vstávat z pelíšku (tam kde mají tu svou boudu – pelíšek – nesmím normálně chodit). Když přijdu z ranního čůrání (už samozřejmě nečůrám doma, vzorně zakňourám a panička mě pustí na trávu), tak se pak vřítím za páníčkem a rychle ho kousnu (ne moc, jen tak aby to štíplo, to už mě naučila teta Amálka) do palce u nohy. Jé, to máte vidět ten kalup. Vyletí raz dva a nadává, že jsem pěkný lotr a nevycválanec. Zato panička se dobře baví, směje se na celé kolo a tvrdí, že kdyby si ty nohy schoval, tak se mu to nestane. Jo, dneska to zkusil. Když jsem přiběhla, nohy nikde, zato na mě koukalo na polštáři jeho ucho. A měl to, bylo to ještě lepší, než do toho palce. A pak kalupem do kennelky a jen se smát. Než za mnou do kuchyně dojde, přejde ho zlost, já vylezu a on mě nakonec podrbe na krku a řekne, že jsem jeho čertice a dá mi piškotek.
– Dneska mi vypadl první zoubek a to rovnou u pana doktora Honzíka ( je to náš dvorní veterinář – jak tvrdí moji dvounožci). No pro jistotu jsem ho honem slupla, aby mi ho nevzali. Zrovna se jim to nelíbilo, ale byl to přece můj zoubek, tak co!
–
pan doktor Honzík mi taky kontroloval ouška (tedy nic moc procedura, do ucha vám strčí cosi studeného, ještě si k tomu rozsvítí, a čučí dovnitř), prý je mám krásně čistá – jako bych byla nějaké prasátko či co. A pak mi píchl injekci. Jako kdyby nevěděli, že to bolí. Pěkně poctivě jsem si zavřískala, a taky trochu Honzíka štípla do ruky. Ale moc se nezlobil. Pohladil mně po hlavě a řekl, že jsem sice trošku hysterická, ale jinak moc hezká a hodná holčička.No, to je ale divná spravedlnost. Jen jedno mě těší, že se to bude opakovat až zase za rok.
–
Aby tedy věděli, že si takové ubližování nenechám jen tak líbit , tak jsem se večer, po vzorně odčuchaných stopičkách a báječném žrádýlku, vyválela v kravském hovínku. To vám byla paráda, krásně se to mazalo a docela dobře to vonělo. Přidala se ke mně i teta Nesska, a to je co říct, ona se jinak chová jako dáma. Jen teta Amálka byla stranou, asi tušila co bude následovat. Panička se na nás hrozitánsky rozzlobila, dokonce jsem ji poprvé slyšela křičet: „ co že jsme to za čuňata, že nás nechá na louce a nevezme nás do auta, že nám oběma nabije“ a tak podobně. Nakonec to dobře dopadlo. Opláchla nás vodou z kanystru, utřela do staré deky a doma jsme musely obě do vany. Tak to vám tedy bylo něco. Spousta teplé vodičky, za odměnu piškotky a pak chování v náručí a v ručníku, dokud jsme neuschly. Já fakt těm dvounožcům někdy nerozumím.
–
No, a taky po mě chtějí štěkat, když mi řeknou. Tak to tedy nevím, jestli budu dělat. Ječím na kočky a štěkám na kolegáčky na cvičáku –to je bezva zábava, ale jen tak pro nic za nic! No to se ještě uvidí, podle toho, co za to.
Tak pro dnešek toho psaní bylo dost. Bolí mě to píchnutí, mám uběhané nožičky a tak jdu spát.
Vaše Alotrie ( nyní 12,5 kg)
28.8.2006 – STOPIČKY
Ahojka mamko, tetičky rotvičky a velká mamčo,
dneska Vám píšu na honem, protože na stopičkách na mně spáchali velkou nespravedlnost.
Panička začala chystat masíčko s rejžičkou do těch zvláštních mističek s víčkem, co je hledám v trávě, a že půjdeme na stopičky. To jsem se těšila a tetička Amálka taky. Honem jsme se nachystaly ke dveřím – víme totiž, že na stopičkách jsou vždycky i další kamarádky a že je tam psina.
Když jsme dojely na letiště (tam mají pro nás, štěňata, krásně posekanou trávu), dorazil kamarád Mário a jeho obrovský ovčák Bar. Tak jsme se všichni dohromady chvilku honili a nikdo z nás nedával pozor na to, co si spolu domlouvají.
Pak nás panička uvázala, vzala tyčky (abych poznala, kde mám čuchat – jako bych už dávno nevěděla – cítím stopičku už od auta), smradlavé ponožky (nevím, jestli to máte taky, ale v těch ponožkách mám, vždy, když ji najdu, sýr, a tak už vím, že se mám zastavit) a mističky s baštou. No, bylo mi divné, že paničce chybí ta, co do ní dávala kousky masíčka, ale vůbec mě nenapadlo, co chystá.
Představte si, že když mne vzala na hledání, tak u ponožky nebylo žádné masíčko, ta hnusná zrada! Tak jsem si řekla , že jí tedy ukážu. Zakousla jsem se do ponožky a rozhodla jsem se, že ji neodevzdám. Když ale vyndala z kapsy kousek sýra, tak zvítězil hlad (ještě jsem totiž neobědvala) a ponožku odevzdala. Panička říkala, jaká jsem to mazaná holka, hladila mne a povzbuzovala abych hledala stopičku. No jasně, že jsem začala krásně čuchat, kudy že to šla a kde jí zase upadlo masíčko. Ale co se to stalo, dneska byly ty vůně nějak daleko od sebe, před tím šla jedna voňavá nepřerušená dálnice se zastávkami u poztrácených kousků masa, a teď žádné masíčko !Tak to tedy bylo trošku moc! Tohle ať na mne nezkoušejí – řekla jsem si, a o to víc jsem začala tahat, abych si našla oběd. Měla jsem hlad jako (nevím, proč se to takhle říká, ať se někdo podívá na hladovou erdelí holčičku) vlk a pamatovala jsem si, že tu misku s obědem panička odnesla s sebou. No a víte, jak to dopadlo? Zase jsem je jednou převezla a tím nad nimi vyhrála.
Misku jsem hravě našla, jestli si s Máriem mysleli, že mě převezou a oběd jim zůstane, tak to teda ne! Ten je můj! No a představte si, oni z toho měli úplně bláznivou radost. Tak jsem zvědavá, co mi příště provedou, jen ať si nemyslí, že nade mnou někdy vyhrají, já se nedám, jsem přece jenom mazaná holka.
A taky se Vám musím pochlubit, co nového jsem se naučila. Po stopičkách jsme se vydaly ještě na cvičák. Prošly jsme si překážky, kterých se už nebojím (taky nevím proč, z kladiny je báječný výhled, jenom když jdu dolů, tak musím pomalu, trošku mi to klouže, o zábavné rouře jsem vám psala minule, se sklopkou si už taky vím rady) a pak jsme se postavily před něco úplně nového. Nahoru po prkně jsem vyšla naprosto suverénně a místo dalšího prkna, tak jako na kladině, tam byl položený takový žebřík, co po něm páníček leze na garáž. Na každém prkýnku toho žebříku bylo voňavé masíčko. No řekněte mi, co si na mě ještě vymyslí? Ale já jsem holka šikulka. Sice velice pomaloučku, ale o to svědomitěji, jsem s pomocí paničky dávala tlapičky na prkýnka a baštila masíčko. No, a na podruhé už to bylo mnohem lepší a taky vím, že na konci nesmím seskočit dolů, ale že mě panička sundá, a kdo by rád nepochoval, že ?
Jé, a ještě jednu blbost mně učí. Postaví mne na stůl, rovnají nožičky, zvedají hlavičku a tlačí, s odpuštěním, na ocásek u prdelky. Taky stále někoho prosí, aby se mi díval do tlamičky na zoubky. To tedy nevím proč, žádné nové mi nenarostly a ani mi nevypadly. Tak tomu teda nerozumím. Ale tu radost jim tedy dělám, protože mne hladí, dávají sýr a piškotky. Někdy jsou ti dvounožci divní.
Tak budu končit, teta Amálka donesla nějakého hnusáka a má chuť se o něj tahat. Tak hurá na sport.
Vaše Árty
23.8.2006 – Alotria slaví 3 měsíce věku
Ahojda všem v mém prvním domově!
Tak se zase po kratší odmlce ozývám a poslušně hlásím:.
1. že dále statečně likviduju (když ti lidští společníci nejsou v dohledu) zahradu. Je to ale k jejich dobru, na těch barevných věcech, co je všichni tak obdivují, jsou přece vosy a včely a těch se oni bojí. A trávník je taky lepší posekaný (no spíše ožižlaný) než přerostlý, kde ta hovínka nejsou moc vidět.
2. že se mi konečně podařilo upravit paničce jedny boty, dírou v oblasti palce budou pěkně větrat, a tak si nebude muset stěžovat, jak se jí potí nohy. Upřímně řečeno, moc spokojená nebyla, hodně hubovala (tak si ty boty měla lépe schovat) a světe div se, ty báječně oslintané a okousané boty, vyhodila do popelnice. Tak tom mi je taky už mohla nechat.
3. že jsem se tedy nechala přemluvit (přece jim všechno nesplním hned, to by měli velice lehký život) a na tu (úžasnou) kladinu vlezla, lidičky z toho měli takovou radost, že jsem dostala celý kuřecí krk. Ale co jsem jim neřekla, je to, že z té výšky je báječný přehled po celém cvičáku a tak tam mám přehled. Když se mě mne chvilku nedívali, tak jsem tam vlezla honem ještě jednou. No krk z kuřete jsem už nedostala ale pochvalu a sýr ano.
4. že úplně největší švandu mám z toho, že se jim schovám do prolézací roury. Panička přejde k jednomu konci a myslí si ha ha ha, že vylezu tudy, tak to tedy ne a hurá na druhý konec. Tak to běhání kolem roury praktikujeme každý cvičák a jde nám to s paničkou k duhu. Ale aby jste si nemysleli, že neumím být poslušná, tak čas od času prolezu vzorně na poprvé a to je teprve odměňování (co by pes pro dvounožce za voňavý sýr neudělal).
5. že chodíme skoro každý den čuchat a tím i hledat, kam že to panička šla, když nesla to bezva papáníčko (uvařené kuřecí srdíčka, žaludky a krky, k tomu rýže, kolínka a vločky). Je to bezva zábava, moc tu misku nosit neumí, protože cestou to masíčko občas vytrousí. To se potom hledá docela snadno. A jakou máme obě radost z nálezu misky, já si nacpu bříško ( joj to je balada ) a panička se zasní a s kamarádem Mario střádá plány na nějaké stopařské zkoušky (to tedy nevím co je, ale když za to bude dobrá bašta tak proč ne) – teta Amálka říkala, že ty zkoušky jsou švanda.
6. že jsme se s tetou Amálkou, no ono těch tet tam bylo víc – jen se mi ještě trochu pletou, jsou žluté a černé, tak kdo to má rozeznat, byly podívat jak vypadá demolice. Asi si s paničkou myslely, že nebudu umět chodit po tom nepořádku co tam byl. Ale já uměla a jak dobře. Vůbec jsem se nebála. A tak jsem si vychodila kostičku – no chápete to? pro nic za nic jen za chození, ale když jim to dělá radost, tak tam zase vlezu.
7. že jsem se seznámila s takovými obrovskými pejsky (říkali jim koně). Ze začátku se mi vůbec nelíbili, divně voněli, skoro jsme jim neviděla pro tu výšku na hlavu, neuměli štěkat ani vrčet jen tak frkali. Tak jsem na ně začala štěkat, paničce se to nelíbilo, říkala, že na koně se neštěká. Vzala mne do ruky, odnesla k tomu obrovi a tak jsem si řekla, že když se ona nebojí, tak budu statečná i já. No a pak se to stalo. Kobyla se k nám natáhla a začala mne očuchávat. No to jsem jí musela samozřejmě vrátit. Bylo to docela příjemné – měla velice sametový čumáček a voněla jablky (ty já tak ráda – krademe je s Amálkou z košíku v komoře, když člověci zapomenou zavřít dveře). Tak jsem se rozhodla, že tedy na ně nebudu ošklivá a nebudu je strašit svým hrozným štěkotem.
8. že se mi před chvilkou povedl přímo husarský kousek. Panička vyprala naše deky (nevím proč, tak překrásně voněly) a pověsila je na tu věc na zahradě co jí říká sušák. Jen se pořádně nepodívala, že konce jsou dost nízko nad zemí. Tak jsem si počkala až půjde do kanceláře pracovat, a vzala jsem ty deky útokem. Po delší bitvě se mi povedlo jednu sundat a krásně jsem ji táhla po zahradě a po dvorku aby zase
>báječně voněla. Byla to bezvadná legrace do té doby než se ke mě přidaly tety ( Nesska a Amálka), jak jsme na sebe báječně vrčely a štěkaly, tak jsme přivolaly paničku. A tím tedy ta zábava skončila. Vůbec nechápu proč se tolik zlobila. Deku jsme skoro neumazaly, roztrhaly jsme jen jeden roh a to rajče stejně moc neplodilo, tak co? Naštěstí umíme s tetama príma fígl, jak nedostat na zadeček. Vezmeme to kalupem do baráku a rychle si vlezeme do kennelky a do klece. Tam jsme prý tabu, to je jen naše. Hm a pak že my pejsci nepřemýšlíme.
Budu končit, někdo je za vrátky a tak ho musíme jít pořádně oštěkat, kdyby to byla náhodou ta zrzavá kočka od naproti, tak ořvat. Prostě si nedá říci a furt provokoje. Má štěstí, že ten plot je tak pevný.
Mějte moc krásně a pozdravujte mamku a tety rotvajlerky.
Vaše úžasně rostoucí erdelína Árty (mám už 9 kilo).
16.8.2006
Přeji příjemné, u nás sice chladné, ale přesto letní odpoledne. Posíláme pozdravy od Alotrie.
Čertice roste jako z vody a růstem fyzickým roste i její růst duševní :)) Celá její psí dušička je přesvědčena, že svět je jedno velké hřiště a my všichni okolo ní jsme povinni být její spoluhráči. Minimálně jednou denně si vzpomenu na pana Čapka a jeho nepřekonatelné povídání o Dášence (zápasy s obrovským smetákem jsou náš velice oblíbený sport, pošťákům sice kalhoty netrhá – zato jim nosí veškeré papíry a noviny co najde v krabici určené do sběru, miska s vodou přeci není na pití ale na splachování chodníku a kytky – ty patří jen do květináče a ne na záhony) nebo na paní Frýdovou a jejího Robina (to byl sice foxteriér ale Árty ji určitě přečetla, neboť s mokrým kožichem a packama od bláta se nechodí na hadr a pak na pelíšek, ale rovnou do ložnice – tam je košík s čistě vypraným prádlem).
To neberte jako stěžování, naopak mám radost, že je nebojácná a samostatná a plná života. Prádlo jsem přeprala než se vrátil manžel z práce, koště už oželel a navíc přidal starý smetáček (přesně ten co jsem před týdnem nemohla vzít na cvičák, protože je skoro nový a on ho velice moc potřebuje v garáži, kde má už dva další). Jinými slovy ochočila si nás všechny. A co je úplně nejlepší přesvědčila svým kouzlem (no spíš kouzelnou drzostí a vytrvalostí) Amálku, že lepší páchat lumpárny ve dvou než na sebe vrčet. A tak mám občas pocit, že ten náš stařičký dům dlouho stát nebude. Létají všude jako dva blázni, tahají se o hadry, uzle a když mají pocit, že se nedívám tak i o polštáře ze sedačky. A kolemjdoucí (když je otevřené okno) si musí myslet, že máme doma minimálně dvě lvice – řvou u těch her o sto šest. No a naše stará jezevčí dáma jim k tomu přizvukuje z plných plic.
Tak a teď trošku vážněji. Árty se naprosto v pohodě naučila chodit spát jak do přepravky tak do velké výstavní klece, bravurně zvládla 3 denní výlet na Lipno (tam zjistila, že erdelů je na světě opravdu dost a všichni jsou to stejní potřeštěnci jako ona). Začali jsme i chodit na stopičky (zatím na vlečku a pamlsky) a už pomalu chápe co se po ní chce (bašta je bašta a maso vládne), pomalu zvládáme kladinu, sklopku a houpačku na sudech a tunel to je paráda tím se dá profrčet jedna radost. Jen odkládačky na cvičáku se jí nelíbí – to hraní a blbnutí je přeci jen lepší než mříže.
Jo a abych nezapoměla, velice rychle se naučila tetičce flatce krást balonky. A ta hodná flatka si to nechá líbit a ještě jí olizuje čumáček.
Fotíme statečně, občas se i na fotce najde Árty.
Musím končit, mám čertici zakouslou do nohavice – chce baštu.
Petra Černá a její smečka
