Psům jsem propadla již jako malé děvče, kdy jsme po mnoha měsících prošení, orodování a slibování nakonec s bratrem umluvili své rodiče, kteří nám koupili vysněného čtyřnožce. Rodinná rada se po dlouhé diskuzi usnesla na plemeni v tu dobu poměrně rozšířeném – erdelteriérovi.
Z Pardubic rodiče dovezli chlupatou kouli, která dokonce měla průkaz původu a vznešené jméno XENIR BOHEMIAN TORAS. Pejska jsme ihned přejmenovali na Xena. Ačkoliv v tu dobu byly naše znalosti o chovu nebo výcviku naprosto nulové, zúčastnili jsme se na přání chovatele svodu mladých. Tam nám bylo řečeno, že pejskovi chybí jakýsi zub P1, a nebude tudíž moci být uchovněn, což nám bylo srdečně jedno.
Chtěli jsme rodinného psa, a tím se nám Xeník na krásných téměř 15 let rozhodně stal. Prožila jsem s ním dětství na toulkách přírodou, na polích, výletech. Díky jemu jsem objevila tajemství šlechtické erdelí povahy a úžasný teriérský temperament. Díky jemu jsem také začala v roce 1984 docházet na tenkrát ještě svazarmovské cvičiště do HANYCHOVA v Liberci. Tam vlastně započala má kynologická „kariéra“ a celoživotní vášeň. Bohužel byl Xeník asi na 2 letech na ulici postřelen ze vzduchovky pod oko jedním duševně narušeným pomocníkem VB a od té doby Xen získal těžkou reakci na střelbu (ani jsem se mu nedivila). Cvičiště se pro něj časem stalo utrpením, neboť tenkrát se na cvičácích ještě poctivě střílelo z 9mm pistole, a to pro něj byla poněkud silná káva.
Začala jsem tedy cvičit pejska p.Kabátkové – boxera BRITA bez PP. Byl to skvělý pes, mohutný a krásný, paličatá placatá tlamka, se kterou jsem měla coby mládežnice občas dost co dělat. Zejména při obranách měl vždy naprosto temno v hlavě, rukáv byl nade vše. S Britem jsem objížděla coby mládežnice Ligy mládeže, závody v LBC i okolí, složila jsem s ním ZM, ZVV1 a ZVV 2 (více jsme tenkrát dle zkušebního řádu nemohli). Byl to opravdu pan pes, takový ten boxer ze staré školy, co rád boural figuranty. Xen a Brit pro mne v dětství znamenali strašně moc, byli to ti první psi, na které člověk v životě nezapomene…
Také nikdy nezapomenu na cvičiště v Hanychově LBC, kde jsem vlastně vyrostla pod ostřížím pohledem skvělého, ale tvrdého výcvikáře p. Otakara Kavky. Naučil mě toho strašně moc, i když jsem zpočátku občas ze cvičáku odcházela s pláčem, jak jsem neschopná… V Hanychově jsem strávila 20 let, a i když jsem se přestěhovala a jsem členem jiné ZKO, vždy to bude můj srdcový, domovský cvičák.
Vzhledem k tomu, že v paneláku jsme společně s Xenem druhého psa mít nemohli, jsem po Britovi cvičila ještě mnoho psů, hlavně pro zábavu a také kvůli tomu, že jsem bez psa nějak nemohla být. Mým cílem tenkrát bylo psa vychovat, případně vycvičit, udělat zkoušky a pak jezdit po závodech. Musím vzpomenout alespoň erdelku Carine (ZVV1) a Donnu Erd, německé ovčáky Cara (ZVV1, IPO1IPO2), Cipíska (ZVV1,IPO1) a Dustyho (ZVV1), ale hlavně rotvajlera BERNIEHO BOHEMIA ROTT-BOX (nar. 28. 2. 1996 – 7. 4. 2006). S Bernáškem jsem se seznámila v Hradci Králové díky panu Hodkovi, který mi zprostředkoval kontakt na „pejska“. Pejsek byl nohatý rozjívený rtw puberťák, kterého jeho páníčci potřebovali umravnit. Nakonec vše vyústilo v pevné přátelství s majiteli – rodinou Malíkových a samozřejmě i Bernášem. Zvládla jsem s ním celý uchovňovací proces: svod, rentgen(0/0), bonitací, výstavy (OV, 2xCAC, CH ČR) i zkoušky (ZM, ZVV1, ZVV2, IPO 1, SchH1) a Bernie byl uchovněn. Pan „Pup“ byl pro mě vzorem vyrovnané rtw povahy, tehdy jsem se zamilovala do rotvíků. Nahlédla jsem i do chovu RTW a začala přemýšlet o založení své vlastní chovatelské stanice.
Z jednoho krytí Bernáška nebylo možné odolat a nenechat si fenku. Naše DOROTKA (2000 – 2011) povahově naprosto splňovala můj ideál pracovního psa – po Bernášovi nadšená obranářka, stopařka a především oddaná společnice. Bohužel, osud si s námi pohrál jinak. Složily jsme pouze ZOP a v další kynologické kariéře jí zabránily 4 těžké ortopedické operace kolenních vazů. Zdraví plemene bylo jedním z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodla navrátit k erdelteriérům. Samozřejmě roli hrály i vzpomínky na Xena a nezapomenutelných 15 let společně strávených.
V roce 2001 jsem se přihlásila do Airedale klubu, abych začala sledovat chov a zdraví českých erdelíků. Po třech letech a přestěhování do vlastního domu na vesnici jsme se víceméně shodou náhod odhodlali a pořídili si mou vysněnou ERU FARGO KORAK zvanou AGÁTA. Koncem roku 2004 jsem si zažádala o mezinárodně chráněný název chovatelské stanice Agayaga (FCI), který nám byl po drobných peripetiích přidělen o rok později, a tak vlastně po mnoha a mnoha letech přešla má éra cvičitele oficiálně do role „chovatele“. I když se už sportovní kynologii moc nevěnuji, stále se však snažím se svou smečkou cvičit pro radost nás všech a věnujeme se i dalším aktivitám (rekreační tahání u koloběžky, kola, výlety atd.).
