Výcvik jako takový pro mne není vrcholovou disciplinou, které bych podřizovala své soužití se psem. Beru výcvik jako doplněk a utužení svého vztahu s erdelíkem, cvičíme si pro radost a vlastní potěšení.
Cvičit jsem s Agulí začala velmi brzy. Vlastně to nebyl výcvik, ale spíše výchova hrou. Co se poslušnosti týče, tak asi do 7-8 měsíců nechávám štěněti dětství, přičemž ho ale učím naprosté základy, ze kterých se dá vyjít do budoucna.. Mezi takové počítám přivolání, aportky a štěkání na povel.
Přivolání u štěněte je základ, takže odmalinka jsem Aguli učila mě následovat, hledat a hlídat si mě na vycházkách. Sice má nyní poněkud větší okruh odbíhání od mé osoby, musí prostě prozkoumat vše v dosahu 100 m, ale zatím se nám daří zvládat návraty i od prchajícího zajíce. Také přetahovaná o pešíky, hadry a provazy se stala záhy Agátinou nejoblíbenější činností, kdy se navíc alespoň trochu vybil její temperament. S radostí největší se zavěšuje na horolezecké lano, které máme přivázané na jabloni, a jako pitbul se tam pohupuje vždy poměrně dlouho. Štěkání na povel zvládla taktéž záhy, navíc při její upovídané povaze to nebyl problém.
Dalším ranným cvikem jsou pro mě stopy. Už jako s 2měsíční jsme šmejdily po polích a loukách a na chutného stopíka jsme trénovaly krátké rovné stopičky. Postupně jsme přešly na stopy dlouhé rovné, rovné s obloukem, pak s lomem a samozřejmě se prodlužoval i čas a vzdálenost.
Ne všechny stopy byly dle mých představ, neboť Agule byla ještě na 10 měsících roztěkaná a sledovala spoustu věcí okolo. Na zvěř ovšem na stopách nereaguje, víc jí zajímal štěkající pes u souseda nebo projíždějící kamion. V poslední době je už na stopách klidnější a důkladnější, tak snad vše půjde správným směrem, ikdyž nás čeká ještě spousta práce.
Samostatnou kapitolou jsou obrany, kde je zapotřebí, hlavně pro štěně, kvalitní figurant. Takoví se bohužel na okolních cvičištích nevyskytují, takže se spoléhám na občasný příjezd mých kamarádů z Liberce nebo výcvikové tábory. Jeden jsme s Agulí absolvovaly už v srpnu 2004, a to ve Dvoře Králové, kam jezdím každý rok už 10 let. Koho by zajímalo více, stačí mrknout ZDE, kde najde i fota z výcviku.
Celkově je erdel k výcviku více než vhodný, je to plemeno s ohromným potenciálem, i když na cvičištích působí poněkud exoticky. Pracovat se s ním, ale dle mého, musí pomaleji, zato důkladněji, nežli s ostatními plemeny. Není to plemeno splachovací, naopak, každou chybu psovoda si skvěle zapamatují a časem z ní začnou těžit. Vždy musíte být o krok před erdelem napřed, neboť jen vynalézavého a kreativního pána si erdelík bude při výcviku vážit. Psychicky erdelteriéři vyzrávají déle a tak je třeba jim výcvik neznechutit předčasným drilem a přetěžováním. Lepší je ponechat jim dětství a pak je jen usměrňovat, nežli uťápnutého a zdeptaného erdelíka neustále povzbuzovat.. Rozhodně ale vše musí jít po dobrém, formou odměny a hry. Tvrdé tresty a zacházení jsou pro toto plemeno nemyslitelné!!
Erdel má skvělé pohybové, čichové i obranářské dispozice,a tak záleží na každém jednotlivém majiteli, kterou z nich se rozhodne rozvíjet.
