(duben 2004)
Vše začalo nevinnou návštěvou u ing. Očenáška, který bydlí nedaleko od nás. Přes kamarádku jsem se doslechla, že tam jsou zrovna štěňátka, a že bychom se na ně mohly zajet podívat. Tak jsme vyjely. Vybatolila se na nás smečka chlupatých kuliček, jedna hezčí, než druhá. No, co vám mám povídat, za chlupáči se jelo ještě dvakrát a bylo vymalováno..
Nejvíce mě zaujala fenka, která byla více ve vzduchu, než na zemi, která vypadala velmi sebejistě, nebojácně a nejživěji ze všech. Viděla jsem i oba rodiče, kteří byly jedním slovem překrásní. Obzvláště tatínek Kenny a také dědeček Terrick (oba z Anglie) byli dokonalí – harmonie jejich těla a milá povaha mě uchvátily.
Ačkoliv jsme štěně plánovali až na léto, malé Erušce nebylo možno odolat a v dubnu se již stěhovala k nám. Vzorně naočkovaná, odčervená, okupírovaná, otetovaná i očipovaná(za to vše dík chovateli!) vkročila do našeho života, ale hlavně do života naší tehdy čtyřleté rotvajlerky Dorotky.
Prvních 14 dní bylo krušných. Dora je velmi žárlivá a majetnická vůči nám a malý vetřelec, kterému jsme náhle začali věnovat stejný díl pozornosti, se jí pranic nelíbil. Pro 40 kilovou „bojovou“ rotvici by nebyl problém se jedním chlamstnutím Agulky zbavit. Proto jsme měli první dva týdny mobilizaci a názorně jí předváděli, že o svá privilegia nepřijde. Samozřejmostí bylo to, že Dorotka měla ve všem přednost – první dostávala jídlo, pamlsky, první šla na vycházku, první nás vítala.
Postupně začala chápat, že s tou chlupatou věcí může vlastně být i legrace, že dvě jsou více než jedna. Agule ovšem projevila skvělé sociální cítění a ze všech krizových situací rozumně vycouvala.
Po roce jsou ty dvě nerozlučné kámošky, které se skvěle doplňují. Jejich vzájemné ranní vítání je vždy obřadem, odloučení nesou velmi těžce. A pro mě z toho plyne poučení, že když psa, tak vždy alespoň dva, neboť si lépe rozumí a vyhrají si stokrát více, než kdybyste jednomu pesanovi věnovali třeba i celý den.
